Prague to Auckland - aneb cesta tam, ale ještě ne zpátky

Obrázek článku Prague to Auckland - aneb cesta tam, ale ještě ne zpátky

Letiště Praha - těžké loučení s rodičema... Ještě jsme ani neodletěli a Tomas už má 250 fotek, to jsem zvědavý za půl roku…

Let do Říma s Italskou společností proběhl bez větších potíží, až na to, že já si málem zapomněl bundu u odbavení a Tomas potom zase pas v letadle, to nám to začíná, snad jsme si již smůlu vybrali. Dál letíme již s China Airlines, větším letadlem, tudíž samí menší šikmoocí kamarádi a na zadku letadla asi 40 čechů (Ano všichni na Zéland). Letadlo není moc stavěné na větší lidi, neříkám, že jsem nějako obrovský, ale tady mám problém projít rovně uličkou, přičemž letušky si tu vesele pobíhají snad v párech vedle sebe…

Asi první 2 hodiny letu jsme měli poměrně velké turbulence a věřte mi na zadku letadla to je hodně cítit! Když jsem před sebe dostal první jídlo, první co mě napadlo bylo, jak se kolem něj rychle dostanu pro sáček v přihrádce… Žaludek bojuje statečně!

Společná fotka v letadle

Další mezipřístání bylo rychlé tankování v Dillí v Indii, všichni jsme museli ven z letadla a přejít na jinou bránu na opětovný nástup. Indické letiště… no jak to říct… tak trochu smrdí. Všudypřítomný smog, místo podlahy všude koberec, fakt úplně všude! Musí to být pecka v tom vhlku a teplu tady.

První zajímavostí byl sken příručních zavazadel a “osobní” prohídka. Jsme požádáni, aby muži šli jednou uličkou a ženy druhou. Všichni chápou… až na Tomase a Romana… Ti se asi chtěli podívat co se děje za tou záclonou, kam chodili všechny ženy.

Na prohlídku se dostávám jako první a v tu chvíli jsem se dostal do opravdu divné konverzace… Ind v uniformě si mne prohlíží a ptá se mě jestli náhodou nejsem wresler. Obdivuje mi velikost paží a ptá se mě na dietu. Tak mu na to odpovídám, že jím hodně masa, jeho ne moc vlídná reakce “Hmm, já jsem vegetarián." mě lehce dostává do rozpaků…. Následují otázky odkud jsem a zda mám manželku, nebo přítelkyni. Poté říká, že se mu líbí má postava, zdvořile děkuji, on se však vzápětí ptá jaký mám názor na jeho… Prosím? Dvakrát se omlouvám, že mu nerozumím. Nechci se mým blbým poslechem dostat do ještě svízelnější situace. On však svou otázku pokládá znova a staví se přede mě jak nějaký model s pohledem přes obočí… “Ehm, jo vy vypadáte taky velmi dobře…” Touto odpovědí se snad vyhýbám indickému vězení… Díkybohu se usmívá a pouští mě dál a já odcházím čekat na ostatní s kompletně zmatenou hlavou co se to vlastně stalo... Jo, zapomněl jsem podtknout, že jsem na sobě měl růžové triko, co jsem dostal od kluků z Cerekvice….

Vracíme se do letadla. Půlka šikmookých kamarádů nám odešla a nahradili je kamarádi s turbany a plnovousy, vzadu se stále statečně drží cca 40 čechů.

Dále přestupujeme v Taipei, tady už to vypadá lépe, mnohem lépe. Obrovké letiště celé čísté a lesklé. Mezi termínály tu dokonce jezdí něco jako nadzemní vlaky. Čekáme na další letadlo, díkybohu jen pár hodin a letíme dál směr Austrálie, čeká nás něco málo přes 9 hodin. Už toho začínám mít plné zuby.

Momentka z letadla

Všichni celý tento let prospali, já který spal ten minulý jsem zkouknul asi 4 filmy nabízené v obrazovce, kterou jsme měli každý na sedačce před sebou. Naštěstí tu mají v nabídce spousta filmů, dokonce i několik novinek, takže mám co dělat.

Dolétáme do Austrálie a poštěstí se nám a z letadla vidíme slavnou Operu. Nice! Rychlý přestup a poslední let! Už se mi začíná z toho letadla dělat opravdu špatně... Cesta uteče naštěstí docela rychle...

Konečně dolétáme do panenské země zaslíbené, tak známé ze všech dokumentů a především z Pána Prstenu! Z letadla vyhlížíme první střípky všudypřítomné zeleně a již se těšíme ven. Natěšenost se však brzy mění v lehkou nervozitu kvůli lětištní kontrole víz, pasů a kufrů. Všichni čekáme krátký “výslech”, avšak největší strach máme o Romana, který jako jediný z nás nemá vízum a tudíž ho mohou na letišti jednoduše otočit a poslat zpátky domů…

Roman je tedy vyslán napřed jako první. My si zatím dovyplňujeme malé dotazníky ohledně vstupu na Nový Zéland, kde se lze například dočíst, že se do země nesmí dostat ani nejmenší semínko či špína odjinud, takže Vás mohou nechat otevřít kufr, celý ho chemicky vyčistit a následně si ke všemu za tu srandu ještě zaplatíte těžké peníze. Až na tolik si Zélanďané váží a chrání svého prostědí a přírody.

Při pasové kontrole mají asi nejvíce otázek pouze na mě, naštěstí vše probíhá v pořádku a dostáváme se dál. Mezi tím přichází SMSka od Romana ve znění: “asi jsem prošel nebo co”. Nadšeni dobrou zprávou procházíme druhou kontrolou bez problému… Pořád čekám, že nás někdo zastaví a bude dělat horko, ale najednou se ocitáme přímo u vchodu, kde už sedí Roman u McDonaldu a vesele se láduje. My to fakt dokázali?! No fakt jo! Asi mají všichni dobrou náladu, protože vyhráli to rugby…

Fotka u východu z Letiště Nový Zéland

Před letištěm proběhne pár fotek, šup na autobus a odjezd do města. Hotel v centru města přímo na hlavní ulici, pokoje krásné, čisté, velká koupelna, internet, vše za super peníze. Nádhera! Zahodíme kufry a letíme do města, rychle něco sníst a na pivo! Nacházíme Irskou hospodu s jednoduše luxusní živou hudbou a Heinekenem za 5 dolarů (první “pivo” co jsme měli stálo 12), tak rychle dovnitř! Vyhazovač chce pasy. Takového velkého Maora bych nechtěl podráždit…

Sky Tower v nočním Aucklandu

Konec dne (vlastně celých tří dnů letu) hodnotíme u piva a radujeme se, že nám vše vyšlo dle plánu, prostě nádhera! 3 piva a šli jsme zalehnout do měkké rovné postele. 12 hodinový rozdíl oproti České republice ani není znán (teda aspoň u mě), z toho letu jsem byl tak zmatený, že jsem ztratil pojem, jestli má být den či noc. Rychlá sprcha a konečně postel! Dobrou noc, poprvé na druhé polokouli.

My na pivě v Irském baru

Michal Hanč

11.11.2015