Kerikeri - it’s so nice, they have to say it twice
Na cestu z Aucklandu na sever nám přálo počasí, ikdyž na Zélandu to slunce přece jenom pálí trochu častěji... Každopádně v plánu bylo několik zastávek, nejprve osada Puhoi založena českými přistěhovalci, následně přibrždění na nejbližší pláži a nakonec vodopády blízko naši destinace Kerikeri. Kormidla na vyjetí z města jsem se ujal osobně. Nejprve bylo potřeba natankovat, jelikož hladové oko již mrkalo delší dobu a vypadalo, že nás brzy upozorní i nějakým tím škytnutím…
První zastavení nás čekalo brzy, již přibližně za 50 km za Aucklandem, což je opravdu kousek, vzhledem k tomu, že Nový Zéland má z jihu na sever něco přes 1700 km. Osada Puhoi, založena našimi krajani roku 1863, nebyla nijak velká, v “centru” se nacházela radnice, kostel, obchod, české muzeum a dokonce i hospoda čepující Plzeň, kde byly k nalezení i české peníze či spousta jiných odkazů na Čechy. Před ochutnáním “Novozélandského” Prazdroje jsme chtěli navštívat právě to české muzeum, avšak bylo zavřeno, obsluha byla odjetá... Později jsme se od známé dozvěděli, že i při každé z jejích 3 návštěv bylo muzeum zavřeno… Češi… Obsah muzea tedy zůstává tajemstvím. Tak jsme si aspoň zablbli na houpačce kousek od toho.
Naše další zastávka byla velice spontání, řekli jsme si, že se chceme podívat na pláž, takže náš hlavní navigátor (Tomas, ano on je i dost často navigátor krom fotografa, kameramana, režiséra, producenta a tak dále…) našel nejbližší cestu přímo k moři. Moře jsme viděli nedalekoá už ze silnice, teď stačilo už jen najít správnou cestu, která by nás zavedla nejlépe přímo na pláž. A hle! Za pár kilometrů odbočka a měli by jsme se tam dostat!… Dojíždíme k parkovišti, vyskakujeme z auta lezeme přes kopeček se podívat kam jsme přijeli. V tom se nám naskytne dechberoucí pohled na liduprázdnou pláž z bílého písku táhnoucí se kilometry na obě strany a tyrkysově modré moře… Všem nám z toho spadnou čelisti přímo do písku (ještě hodinu jsem ho měl mezi zuby) a jdeme se podívat blíže, jestli se nám náhodou nezjevila fatamorgána… Tomas má z té krásy na krajíčku a fotí co může, já hladový se snažím smířit s tím, že se ještě dlouho nenajím, než ho z téhle pláže dostaneme… Objevili jsme poklad jménem Ruakaka beach. Bohužel ten pohled se i na sebelepší foťak zachytí těžko, ovšem i tak máme z té pláže krásné fotky, však posuďte sami.
Následující zástávku u plánovaných vodopádů blízko Whangarei jsme bohužel přejeli, takže se tam budeme muset vrátit někdy příště, však on bude čas…
Když jsme dorazili do Kerikeri, byli jsme trochu překvapeni, čekali jsme větší město, místo toho se před námi objevilo maličké městečko, kde každý druhý barák, ne-li všechny, byl buď obchod, restaurace, café, nebo občerstvení a okolo pár “normálních” domků. Dalo by se to nazvat jako takové centrum města, později jsem se totiž dozvěděli, respektive nám to došlo, když jsme jezdili okolo, že každý většina obyvatel Kerikeri jsou právě farmáři z okolí a každá taková farma je obrovský pozemek, takže se ta plocha celého “města” díkytomu zvětšuje. V samém centru města potom právě najdete vše potřebné ke koupi. Na to, že Kerikeri má přibližně jen 7000 obyvatel (jejich slogan: It’s so nice, they have to say it twice!) najdete zde spousty hospod, několik bank, kino, 2 velké obchoďáky, asi 4 kadeřnictví a další a další a to nemluvím o městečku Waipapa, které je od Kerikeri vzdálené jen pár kilometrů. V jeho centru (zase jen obchody, okolo už jsou farmy) najdete spousty obchodů a především Warehouse, což je obchod velikosti Makra, kde najdete jednoduše všechno na co si vzpomenete a za velmi slušné peníze.
Každopádně, já s Tomášem jsme se dali do hledání místa, kde se ubytujeme, nejlépe něco levného, pouze postel a sprcha. Po obvolání většiny backpackerů (místní levné ubytovny pro týpky jako jsme my - tedy pracovníky co přijeli i cestovat) jsme byli lehce v nesnázích, zdálo se, že se hold budeme muset vyspat v autě, nebo si zaplatit něco dražšího, jelikož všechny byly plné. Rozhodly jsme se tedy, že pojedeme za Romana a Míši známou Terezou - proto jsme přijeli právě do Kerikeri, ona zde bydlela. Díky její pomoci jsme se nakonec dozvěděli, že jsem špatně rozumněl při jednom telefonátu a budeme bydlet! Jééj!
Naše základna jménem Hideaway Lodge se tedy přesunula do backpackeru pár kilometrů od Kerikeri. Menší kemp s bazénem, hezké, čisté společné záchody, sprchy a 2 velké kuchyňe a náš pokoj o velikosti 4 krát 4 metry. Super, vlastní lednička! Aha, máme jen jednu postel - “manželskou”. Dobře, někdo bude spát na zemi, protože madrace je tak měkká, že ať chcete nebo ne, pokud si lehnete prostě sjedete doprostřed postele. Tomas, vybavený spacákem vyhrává konkurz a jde si ulehnout na zem.
Po zabydlení opět zvedáme kotvy a vracíme se zpět za Romanem a Míšou k Tereze, kde jsme pozvaní na večeři. Vaří Ben - partner Terezy a to co jsme měli tu čest ochutnat bylo jedním slovem famózní - krevety v omáčce s rýží, opečená zelenina a brambory, osmahnuté oříšky a domácí chilli (Takhle pálivé chilli jsem ještě neměl, bylo luxusní!), prostě pecka! Dopití závěrečného piva, návrat na základnu a spát, zítra se jde hledat práce!
27.11.2015
